Nejstarší historie

Česká Bělá (původně slovanská osada ležící na potoku Bělá, od něhož dostala název)
má zajímavou historii. Mohla vzniknout ještě před obdobím vnější kolonizace v dobách
počátků zakládání našeho státu. Přesné datum založení vsi nelze určit, pouze hypotézy a
domněnky vytvářejí praobraz příchodu prvních obyvatel – zemědělců, kteří zde našli nový
domov. Zato, že vynaložili velké úsilí na zúrodnění okolních pozemků, získali do pronájmu
polnosti od zdejšího feudálního vlastníka půdy s povinností platit úroky.

Proces vnější kolonizace předcházely pravděpodobně nálezy žil stříbrné rudy v okolí
Brodu, tehdy bezvýznamné osady na řece Sázavy. Zdejší feudálové neváhali využít přírodní
bohatství skryté v hlubinách země a pozvali k jeho těžbě zkušené horníky a investory ze
zahraničí. Celá původně zemědělská oblast ožila přílivem nových přistěhovalců, změnil se i
ráz krajiny posetý četnými doly, haldami hlušiny i tavírnami na stříbro. Z pohledu historie
nevýznamný časový úsek znamenal i pro osadu Bělou její dějinný vzestup a posléze povýšení
na městečko, které se stalo jedním z center dolování stříbra. Smil z Lichtenberka, vlastnící
celou oblast, pochopil, jaké bohatství skýtá zdejší naleziště. Sám investoval nemalé
prostředky do důlního podnikání a odměnou mu byly pohádkové zisky. Hojně podporoval
okolní kláštery a tak se poprvé oficiálně dovídáme o existenci Bělé.

Stalo se tak roku 1257, kdy rozdělil část desátku ze stříbrných dolů v Brodě,
Šlapanově a Bělé mezi klášter sedlecký, hradišťský a žďárský. Tento feudál, rovnající se
majetkem i vystupováním samotnému králi Přemyslovi Otakarovi II, dal zbudovat v okolí
celou síť hradů jako svá reprezentativní sídla. Kutná oblast kolem Bělé byla rozsáhlá,
obyvatelstvo převážně německé (přesto si obec uchovala české jméno) bohatlo účastí na
dolování a zemědělství se stalo pouze nezbytným doplňkem výživy zdejšího lidu.

Původně živelně vyrostlá osada byla snad již před rokem 1278 uspořádána jako
městečko ve svahu nad říčkou, kde bylo vytyčeno obdélné podlouhlé tržiště s kostelem na
západní straně. Náměstí bylo spojeno s říčkou komunikací, vycházející ze severovýchodního
rohu, kterou na západní straně sledovala ještě jedna ulice, jež mohla být pozůstatkem dřívější
trojúhelníkové návsi. Hornické městečko Bělá si zachovalo statut městečka i ve 14.století a od
druhého desetiletí tohoto století patřilo k hradu Ronovci náležejícímu Lichtenburkům. Po
vyčerpání stříbronosných žil došlo k odlivu horníků z celé oblasti za bohatými nalezišti u
Kutné Hory, pozůstatky vytěžené hlušiny a ústí zasypaných šachet lze však v širším okolí
České Bělé odhalit ještě dnes.

Bělá po odchodu kovkopů nabyla rázu zemskodeskového statku s hospodařícími
rolníky, domkáři a řemeslníky různých odvětví a stala se opět zemědělskou osadou. Tak, jak
se střídali různí majitelé bělského panství, docházelo k uvolňování i utužování poddanských
povinností místních obyvatel. Za zmínku stojí zaznamenaný spor bělských občanů s brodskou
vrchností roku 1550 ohledně „pustotin“ zvaných Vlachov. Zde uváděná jména mohou
vypovídat o starobylosti místních rodů i národnostním složení obyvatelstva.

Historicky zajímavým dokumentem je Urbář panství světelského z roku 1591, ve
kterém je Bělá vedena jako městečko s 86 osedlými (sedláky, jejichž jména nejsou uvedena).
Následovala třicetiletá válka, po jejímž odeznění byl stav obyvatel Bělé velice žalostný.
Mnoho hospodářství zůstalo pustých, některá byla spálena a jejich pole byla přičleněna
k jiným gruntům. Soupisy podle víry z roku 1651 a posléze tzv. Berní rula z roku 1654,
uvádějící jména hospodářů, jsou toho důkazem. Došlo i k poklesu úrodnosti polí zanedbaným
hnojením. Vizitace z roku 1713 velmi kriticky poukazuje na tento stav. Zdá se, že až období
vlády Marie Terezie a zejména Josefa II přineslo úlevy zdejšímu selského lidu v podobě
snížení robotních povinností. Zrušení nevolnictví poskytlo řadě občanů dosud přikovaných
k půdě možnost uplatnit své schopnosti i v jiných oblastech.