1945-1984

Osvobozením Československa z německé nadvlády v roce 1945 začalo nové období
vývoje. Československá veřejnost, otřesená prožitkem mnichovské zrady, hluboce
poznamenaná hospodářskou krizí 30. let, se po skončení 2. světové války rozhodla budovat
nový stát. Začala uskutečňovat experiment: hlásila se k myšlence parlamentní demokracie, ale
rozhodla se pro systém omezeného počtu politických stran sdružených v tzv. Národní frontě.
S výjimkami sice platila československá ústava z roku 1920, ale nedodržovala se.

Knihovníkem se stal pan Antonín Fichtner, Elektrárenské družstvo bylo rozpuštěno.

Dne 7. června 1948 abdikoval po několika marných protestních akcích prezident
Beneš. O týden později zvolilo Národní shromáždění prezidentem Klementa Gottwalda.
V červnu proběhl již rok připravovaný XI. Všesokolský slet a byl poslední na dlouhé roky.
Z České Bělé se jako cvičenci zúčastnili muži, ženy a dorostenky. Triumfální byl pochod
Prahou, kde se Sokolové naposledy vzepřeli komunistické straně a Gottwaldovi. Následky
byly pro mnohé cvičence smutné, mnoho jich bylo vyloučeno. Sokolové nejdříve doplatili na
Heydrichiádu a potom ti členové, kteří nesli na svých bedrech hrůzy nacistického běsnění,
byli znovu zavíráni a souzeni.

Kulturní a společenský život v obci ustal na dlouhých osm let. Od roku 1948 nebyla psána
českobělská kronika až do roku 1957, kdy se kronikářkou stala paní J. Strouhalová.

V posledních letech přišla doba zjevného nezájmu obyvatelstva o věci veřejné. Začalo
slučování, slučovaly se obce, školy JZD, začaly vznikat mamutí podniky. Děti z cibotské
školy přešly do školy v České Bělé, Cibotín byl připojen k České Bělé (v roce 1962), JZD
Česká Bělá a Cibotín se také sloučily.

V roce 1958 se začal stavět kulturní dům jako přístavba k Fiedlerovu hostinci vzadu do dvora.
Nejobětavějším pracovníkem po celou dobu stavby byl pan učitel Jiří Štefánek. Jiří Štefánek
nám zde zanechal bohatou fotodokumentaci, jakou se může chlubit málokterá obec v okolí.

Opět se hrála ochotnická divadla. V roce 1957 ochotníci nacvičili divadlo „Paličova dcera“,
dále bylo uvedeno divadlo „Šťastná cesta“, „Čarokrásná ševcová“, „Lucerna“, „Dámy a
husaři“, „Paní Mariánka matka pluku“, „Příliš Štědrý večer“, pásmo Františka Hrubína
„Pražský máj“, „Případ malíře Güntera“, s dětmi bylo nacvičeno divadlo „Neohrožený
Mikeš“ a dokonce byl uveden kabaret respektive pásmo s názvem „Zpěvy sladké Francie.“

V České Bělé byla na jaře 1968 obnovena činnost Junáka. Dívky vedla Dagmar
Obůrková, chlapce vedl Josef Pavlíček.

V úterý 20.srpna kolem 23. hodiny překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy
naše hranice. Stala se z nás okupovaná země. Došlo k porušení suverenity našeho státu. Naše
území bylo obsazeno vojsky Polska, Bulharska, Maďarska, NDR a SSSR. V Praze se střílelo,
byli mrtví a ranění. Před budovou čs. rozhlasu projížděly tanky, televizní studio bylo
obsazeno sovětskými vojsky. A. Dubček, 1. tajemník ÚV KSČ, O. Černík, J. Smrkovský,
předseda Národního shromáždění, F. Kriegel, předseda ÚV Národní fronty, J. Špaček, člen
předsednictva ÚV KSČ, B. Šimon byli násilím dopraveni do Moskvy.

Před obchody v České Bělé se tvořily fronty na chléb, mouku, pečivo a další zboží. Za
obcí pobývala polská vojska. Všichni nás vyzývali ke klidu a rozvaze. Odmítali jsme diktát
Moskvy, nechtěli jsme kapitulovat.

V pondělí navečer 26. srpna se přesunovalo asi 60 vozidel okupačních armád ve směru Česká
Bělá-Havlíčkův Brod, Jihlava. Během noci byla pro civilní dopravu uzavřena silnice u
Jilemníku.

Lidé začali emigrovat, objevili se spolupracovníci StB (Státní
bezpečnosti), byty byly prohlíženy, dokumenty zabavovány, lidé zatýkáni. Spisovatelé
emigrovali, mnozí odváželi své materiály na venkov. Ladislav Fikar, rodák z nedalekého
Samotína , básník, překladatel, a ředitel nakladatelství Čs. spisovatel, odvezl všechny svoje
dopisy, materiály, ale i knihu J. Škvoreckého : „Tankový prapor“ (nulté vydání) do České
Bělé k Pavlíčkům (čp. 72). Zde materiály byly bezpečně uschovány až do „Listopadu 1989“.

Junák byl v České Bělé rozpuštěn na jaře 1970. Manželé Obůrkovi s dětmi byli
vystěhováni z obce v roce 1972. Listy v hasičské kronice z roku 1968 byly slepeny. Tak
skončil čs. pokus o návrat svobody a demokracie v České Bělé.

Začátkem roku 1969 vlna protestů a odporu Čechů a Slováků vyvrcholila v souvislosti
s protestním sebeupálením Jana Palacha a Jana Zajíce, činem do té doby v evropském
prostředí nepředstavitelným, který šokoval světovou veřejnost. Deziluze lidí dosáhla takové
hranice, že ji mohlo zastavit pouze jedno: represe.

V roce 1971 se slavilo 700 let obce České Bělé. Místní děti pod vedením paní učitelky
Blažkové začaly hrát divadla. Hrály „Zkoušky čerta Belínka“, „Sestry a růže“. S touto hrou
děti vyhrály okresní soutěž divadelních souborů vyhlášenou Okresním kulturním střediskem.
Snad jen ten, kdo sám nacvičoval divadlo, si umí představit, kolik hodin se muselo věnovat
dětem, aby dosáhly tohoto úspěchu. Paní učitelka Blažková dobře pracovala s dětmi v jejich
mimoškolní činnosti. Také sehrály hry „Moudrá ševcová“, „Krejčovská pohádka“, „Jolana a
7.B“, „Princezna Rozmařilka“ a “Vyměněná princezna“.

Pro děti byla otevřena nová klubovna nad hasičskou zbrojnicí. Chlapci pracovali
v kroužku střeleckém, modelářském, atletickém, fotografickém. Začal pracovat oddíl
mladých požárníků. Děti za odměnu navštívily na týden „maďarské moře“ Balaton. V roce
1980 získaly za dobrou reprezentaci v kraji účast na spartakiádním turistickém srazu v Praze
na Džbánu. Děti byly také v Bulharsku u Černého moře, navštívily Nesebr, Burgas, Sozopol.
Děti putovaly po Slovensku a po Českém ráji.

V České Bělé bylo třikrát týdně promítáno kino, pořádaly se plesy, zábavy a čaje
v kulturním domě. V obci jsme měli organizace a strany, které byly součástí Národní fronty.

V letech 1968 - 1984, kdy byl předsedou MNV František Kubát a od září roku 1980
Jan Svoboda, bylo v obci provedeno a vybudováno:

Zásluhy na práci MNV měl neopominutelný úředník obce pan Jan Jakeš, který se
zasloužil o dobré finanční hospodaření, měl maximální přehled o veškerém dění v obci. Do
důchodu odešel v roce 1984.